Pramínek Jihlava na cestě do Mexika finančně podporují:
Jak to vidí ostatní účastníci zájezdu? Sledujte na Facebooku #PraminekVMexiku
V rámci předvánočního vystoupení Pramínku v jihlavském DIODu jsme zavzpomínali na Mexiko. Jak jsme slíbili, je zde ke stažení prezentace plná fotek (formát PDF, velikost 46.1 MB), kterou jsme pro tuto událost vytvořili. Komentáře k fotkám není potřeba psát, stačí si je přečíst přímo tady.
O čtvrtku už asi ani není co psát. Probudili jsme se v letadle kdesi nad Atlantikem, na displejích před námi jsme mohli vidět, že se blížíme k výběžku Francie, kde leží město Brest. V celém letadle byla ještě tma, protože všichni měli zatažená okénka. O to větší šok byl, když jsem ho pomalu otevíral – jak když vás oslní protijedoucí auto. Asi hodinu a půl před přistáním nosily letušky snídani (podle mexického času snídani, podle středoevropského to vycházelo tak akorát na oběd), na tácku jsme dostali pečivo, máslo, sýr, jogurt, džus a míchaná vejce s bramborem. Pak si ještě snad skoro celé letadlo došlo na záchod a pomalu jsme klesali. Dosedli jsme ve 14:10 místního času, prošli přes pasovou kontrolu, kde některé čekala opět prohlídka prohmatáním, jiní nepochopili, co mají dělat s duty-free alkoholem, tak se na ně celníci taky moc netvářili. Pak nás čekal přechod pomalu přes celý terminál a tři hodiny čekání na let do Prahy. Ty utekly celkem rychle, každý měl co dělat.
Při nastupování do letadla jsme si připadali, že jdeme spíš do nějakého autobusu, takový je pocitový velikostní rozdíl mezi Airbusem A320 a Boeingem 747. Menší velikost letadla dovolila pilotovi po vzletu předvádět skoro akrobatické kousky, žaludek se lehce nadzvedával i těm otrlejším. Let byl krátký, sotva jsme trochu vystoupali, už nám cpali svačinu, a hned zase sbírali odpadky, abychom mohli přistát. Dosedli jsme včas. Je vidět, že pilotům Air France konečně došlo, že stávka už skončila.
Kufry dorazily všechny, tentokrát bez dalších poškození, zbývalo tedy vyřešit ten jeden, co rozbili už cestou tam. Služby mají na úrovni, není potřeba kufry přebalovat na letišti, zařídí se to potom z domu.
Před příletovou halou na nás čekala naše oblíbená Karosa z jihlavského dopravního podniku s řidičem Jardou. Když nás viděl, dokonce přeparkoval o něco blíž. Rychle jsme se naložili (proč se zdržovat?) a odjeli směrem domů, tedy ještě se zastávkou na Florenci, kde vystoupili ti, kdo museli ještě v pátek do školy, ať už v Praze nebo v Brně. Autobus do Jihlavy dorazil kolem jedenácté večer, tam už na nás netrpělivě čekali rodiče nebo někdo jiný, kdo nás rozvezl do našich postelí.
Stav marodky: José, za pochodu. A pak spousta dalších, kdo si preventivně půjčovali Paralen, Vincentku nebo uhlí.
Snad poprvé jsme vyjeli přesně v tolik, jak bylo naplánováno, tedy ve 3:00 z hotelu. Dnešním jediným úkolem bylo pouze přepravit se na letiště a odletět, vlivem lidské zapomětlivosti nám však na naší trase přibyla zastávka na ambasádě České republiky v Mexico City. Ale nepředbíhejme. Jeli jsme, spali jsme, na cestě jsme zastavili jen jednou, což ale zase tak moc nevadilo, protože záchod v autobuse byl funkční a byl tam i papír. Aspoň něco. Naopak klimatizace měla snad jen dva režimy – vypnuto a mrazák. Sedačky taky moc neodpovídaly dálkovému autobusu, ale tak nějak jsme se tam nakonec složili, i když ti delší z nás měli trochu problém.
Někdy po cestě vznikl nápad, že až se malá skupina oddělí a půjde na ambasádu pro pas, zbytek se půjde podívat do antropologického muzea. Autobus chvíli kroužil kolem, nevěděl, kde zaparkovat, tak jen přibrzil a ambasádní skupinka se oddělila. Zbytek jel někam dál. Za chvíli jsme zastavili někde na ulici u chodníku a čekali neznámo na co. Jak jsme po chvíli zjistili, řidičům se nechtělo platit parkovné. Navíc nevěděli, jestli na té ulici vůbec můžou stát, takže jsme ani nesměli nikam od autobusu, kdyby se muselo rychle odjet. Plán navštívit muzeum tedy padl, budeme čekat na výpravu, co je na ambasádě. Nevíme, jak dlouho tam budou. Oni neví, kde parkujeme. Hledáme v mapách, jak daleko je ambasáda. Řidiči už jsou si jisti, že tam, kde stojí, je to legální. S Pepou a Maruškou (od Josého) tvoříme další skupinku a vydáváme se na výpravu směr ambasáda, kde vyzvedneme naši první skupinu. Jsme ale chytřejší, bereme si telefon s navigací a mexickým číslem, aby nás případné volání nezruinovalo. Na ambasádě jsme se dozvěděli, že jsme se s druhou skupinou minuli o 10 minut. To ten nový pas vyřídili rychle, říkáme si. Vyrážíme zpět, za chvíli volá Zbyšek, že výprava číslo jedna dorazila k autobusu. Tak taky chvátáme zpátky. Přecházení zdejších několikaproudých ulic je něco mezi silným adrenalinovým zážitkem a pokusem o sebevraždu. Ale přežili jsme. U autobusu jsme se dozvěděli, že na ambasádě nevystavovali nový doklad, mezi naším posledním telefonátem (10:30) a příchodem (12:45) totiž dorazila zásilka FedExu… Měla dorazit v 8 ráno.
Odjíždíme raději na letiště, podle map je to nějakých 14 kilometrů, což jde ujet za 20 minut, ne ale při zdejší hustotě dopravy. Docela mě děsí, že za chvíli se vzdálenost od letiště prodloužila na 19 km. Ok, asi chtějí jet po vnitřním městském okruhu a ne přes centrum. Jedeme po okruhu, usínám. Probouzím se, koukám do mapy, jedeme přes centrum. Usínám. Směřujeme od centra na jih, letiště je na východě, vzdálenost se opět prodlužuje. Po chvíli se ozval divný zvuk ze střechy. Že každou chvíli drhneme o větve, to jsme si zvykli, ale že řidič urve kryt klimatizace o most, to jsme nečekali. Za chvíli přichází zepředu Bohouš a chce, aby někdo z nás vzal mobil s navigací a šel dopředu, že se mu zdá, že řidiči bloudí. Fakt bloudí. Idioti, nejsou schopní sledovat obrovské značky s nápisem „Aeropuerto“. Mezi mnou a řidiči je docela velká jazyková bariéra, ale nakonec se mi povedlo je pomocí mávání a mizerné znalosti španělských číslovek donavigovat těch 15 kilometrů na letiště. Situaci ještě trochu ztížila objížďka, ale i to jsme zvládli. Dalším úkolem bylo zaparkovat někde blízko odletové haly. S autem by to nebyl problém, ale pro autobus byly některé podjezdy nízké. Tam, kde byla značka s nápisem něco jako „vjezd autobusů“, byla zavřená brána, takže se to řidičům nezdálo. Obkroužili jsme terminál a zeptali se, na druhý pokus s námi jela místní policistka. Navedla nás do stejné brány, ale tentokrát se ti dva došli zeptat a brána se pro nás otevřela. 15:30.
Ještě, že jsme si nechali takovou rezervu. Pak už bylo všechno v pohodě, domluvili jsme se na přepážce na bezplatném vážení kufrů, někdo ještě něco přeházel k někomu jinému, vystřídali jsme se v místních restauracích a obchodech. Pak už jsme se odbavili, prošli kontrolami, nakoupili Duty-free alkohol a sombrera a nastoupili do letadla. Po jídle v letadle všichni usnuli.
Stav marodky: José za pochodu.
Konečně se vstávalo v rozumný čas, snídaně totiž byla až od devíti. Stejně ji někteří nezvládli. Pak jsme měli jet do města nakoupit dárky, utratit poslední pesa nebo se jen tak podívat. Samozřejmě se nám nepovedlo odjet hned. Od rána jsme řešili, jestli nám dodají na vystoupení lavici pro kováře. Druhá skupinka řešila v autobuse zapomenutý pas. Bohužel, nikdo neřekl, že na tyhle dvě záležitosti nemusíme čekat, takže zbytek zájezdu čekal naprosto zbytečně asi hodinu. Lavice se vyřešila docela rychle – slíbili, že ji dodají do divadla. S pasem to bylo horší, protože autobus už odjel zpátky do Ciudad Victoria (550 km) a jen tak si pro něj dojet nepřipadalo v úvahu. Vymyslely se dvě varianty, na nichž se hned začalo pracovat. První možností bylo poslat pas kurýrem někam, druhou bylo vydání náhradního dokladu na ambasádě. Pro zjednodušení situace jsme kurýra nasměrovali taky na českou ambasádu v Mexico City – prostě tam zajedeme a buď tam pas bude, nebo udělají nový. Taky bylo potřeba posunout ranní odjezd autobusu, abychom to stihli. Do Mexico City je to asi 530 km, navigace tvrdí 8 hodin, na což se nedá úplně spolehnout. Vyjet v 8 ráno, zajet na ambasádu a stihnout letadlo v 8 večer by bylo dost riskantní, přesvědčili jsme tedy dopravce, že pojedeme už v noci.
Pak jsme se tedy konečně dostali do města. Náš hostes se nás ptal, jestli chceme chodit sami, nebo jestli má jít s námi a něco nám ještě vykládat. S poděkováním jsme jeho nabídku odmítli a šli si po svých. Každý si zašel, kam potřeboval – oblečení, cetky, dárky, zmrzlina… Nakonec jsme se všichni sešli v zahrádkách kaváren na náměstí, kde jsme čekali, až přijede autobus, který přijel s tradičním čtvrthodinovým zpožděním. K obědu máme kuřecí Gordon-Bleu, pro změnu zase s rýží. Pak máme ještě chvíli času, holky tak akorát ani ne na vyžehlení krojů. Přejíždíme do divadla.
Vystoupení má začínat v pět, druhé v sedm. Začíná o půl šesté, končí kolem půl osmé. Čtvrt hodiny potom začíná druhé. Bolivijci mají na obou vystoupeních naprosto stejný program, Mexičani asi taky, ale na prvním vystupují na podklad z cédéčka, na druhé už jim dorazila kapela. My jsme připravili dva různé programy, které měli společné snad jen Kováře (když už nám dodali tu kostelní lavici). A já zabiju Marka. Z neznámých důvodů vyndal z futrálu můj smyčec, takže přemýšlíme, čím budu hrát na basu. Všichni houslisti prý docela dobrovolně obětují svoje horší smyčce, beru teda od Jirky ten s černými žíněmi. Při druhém vystoupení, když jsem z něj ohrál houslovou kalafunu a pořádně ho promazal tou basovou, už to i docela hrálo. Jen to prostě není ono. Řeže do ruky. Na vystoupení dorazil dokonce i nemocný José, aby uvedl všechny tance. Tak jsme mu vynadali, že měl radši ležet, než aby cestoval taxíkem do divadla, vypadá fakt na umření. Když zrovna nemluvil, ležel v šatně na zemi. Společný závěr? A máme hrát? Aha, o tom se dozvídáme až v průběhu vystoupení, když už máme všechno sbaleno. Místní asi zjistili, že jsme docela přizpůsobiví muzikanti, takže na společný závěr se hraje naše oblíbené Ajajajaj Cielito lindo [Jsi jelito, Lindo!].
Samozřejmě jsme se museli se všemi rozloučit a několikrát vyfotit, to je tady skoro nutnost. Cestou z divadla jsme se dozvěděli, že autobus pro nás přijede už ve dvě, abychom ho v klidu naložili a ve tři odjeli. A taky, že nám dodají váhu, abychom si mohli ohlídat váhový limit 23 kilo. Po večeři (kus hovězího, těstoviny, zelenina, ovoce…) nastává čas zběsilého balení a vážení. Ti z nás, kterým do limitu zbývá hodně kilo, jsou těmi nadlimitními stavěni na úroveň bohů, protože si k nim můžou dát svoje věci. Stejně se ale pár věcí bude muset vyhodit, sníst nebo vypít. V hotelu necháváme i v Mexiku koupené žehličky a fény. Kdo sbalil rychle, stihl si i na hodinku zdřímnout. Autobus dorazil na čas, čekali jsme tedy nějaký komfortnější, než kterým jsme jezdili doposud. Přesně ve 2:59 odjíždíme. To je snad poprvé, co se nám něco takového povedlo.
Stav marodky: Elka (i když s bolavou nohou Vítání jara odchodila), José (ten na vystoupení nakonec taky dorazil), Maruška (ta zůstala odpočívat).
Vzepřeli jsme se původnímu plánu a namísto v 1:30 ráno jsme si odjezd naplánovali na 7:00. To ale úplně nevyšlo, protože jsme ještě čekali na ředitele festivalu, který se s námi chtěl rozloučit. Dali jsme mu interní ultimátum, že pokud nedorazí do 8:00, pojedeme. V 8:00 jsme odjeli. Cesta ubíhala docela rychle, protože po brzkém vstávání jsme všichni zase rychle. Na oběd jsme zastavili na místě, které známe už z předchozí cesty, jen tentokrát se nám nerozbil autobus. Tenhle motorest je fajn. Funguje tu WiFi, u stolů jsou zásuvky. Snědli jsme si každý svůj hamburger nebo cokoli jiného a vyrazili zase na cestu. Pak jsme zase všichni spali.
Když jsme kolem 16:15 po chvilce bloudění dorazili k hotelu De la Alba, pomysleli jsme si, že jsme asi něco provedli. Místo luxusního hotelu Hilton si musíme zvykat na pokoje, které na první pohled trochu připomínají cely - zamřížovaná okna, špatně lícující železobeton, plechové dveře. Na druhou stranu - teče teplá voda, na záchodě je prkénko, matrace na postelích jsou slušné, máme i skříň, stůl a gauč. Po odložení kufrů jsme se odebrali do jídelny na oběd (svačinu). Zaujaly nás fotky (asi) pana majitele s různými lidmi, které měl vystavené po obvodu celé místnosti a seřazené podle barvy košile. Poprvé za pobyt se nám na talíři objevila ryba (pangasius), ale v netradiční kombinaci s rýží, spařenou zeleninou a i obyčejným salátem. Po jídle jsme se oblékli do krojů a vyrazili na hlavní náměstí. Zase spěcháme – nestíháme žehlit.
Celou cestu, která trvala asi 25 minut, i když náš hostes tvrdil, že to je 10 minut daleko, jsme se psychicky připravovali na dvě vystoupení - v pět a v sedm. Na pátou jsme ale nestíhali, přeci jen jsme z hotelu vyrazili o půl šesté, takže první vystoupení bylo přesunuto na 6. Když jsme dorazili na náměstí, na pódiu se zrovna chystali naši známí Bolívijci. Vypadali, že neví, jestli budou nebo nebudou hrát, vypadalo to trochu na déšť. I když na ně kapalo, hráli. My jsme pořadatelům řekli, že v dešti hrát nebudeme, takže za chvíli dorazili se třemi velkými deštníky. Zvukaři umí anglicky?! Hned je rychlejší domluva, stále ještě nemáme Josého (rýmečka, kašílek… kecám, má horečku), tak to aspoň nemusíme řešit rukama/nohama. Před koncem vystoupení dorazila informace, že druhé nebude. Ještě aby, začalo se stmívat, dost se ochladilo, před větrem jsme si museli držet klobouky. Deštníky jsme ale nakonec nepoužili. Ještě bych zapomněl: kontrabas nám dodali přímo na náměstí, kde jsme ho ale pak zase hned odevzdali, i když trochu neradi, protože už jsme na něj nandali snímač, ale Mexičani slíbili, že ho zítra do divadla zase přinesou.
Po vystoupení jsme se přesunuli do hotelu na večeři. Kuřecí plátek s těstovinami a zase pařenou zeleninou byl docela fajn. Po večeři měl následovat společenský večer. Chvíli to vypadalo, že se nebude dít vůbec nic, ale byly tu jisté náznaky – pomalu se objevovali muzikanti s nástroji. Kromě houslí, kytar a divných kytar nechyběla ani harfa. Škoda, že nám sebrali ten kontrabas. Nevadí, když tak si půjčíme nějakou baskytaru od nich. Pak už se hrálo, tancovalo, povídalo… Tahle party nám přišla vhod z jednoho zvláštního důvodu: Každý jsme si s sebou brali z domu litr pálenky, i po těch 21 dnech nám jí ale ještě dost zbývalo, takže jsme dali Mexičanům pořádně ochutnat, stejně jako oni nám podsouvali svojí tequilu a místní piva (Tecate Light je fakt hnus). Šilhajícímu Bolivijci se po velkém panáku slivovice srovnaly oči. Oni tady vůbec neznají kořalky nad 40 % alkoholu...
Stav marodky: Elka, José.
Co bylo v programu, stalo se skutečností, ráno fakt byla zkouška v divadle. Naštěstí zase ne tak brzo, jak se původně čekalo, záměrně jsme se asi o půl až tři čtvrtě hodiny zdrželi. V divadle se nacvičoval společný začátek a konec, což jsme ale zjistili až později (při vystoupení), celou dobu jsme si mysleli, že cvičíme jen závěr. I tak to nebylo úplně jednoduché, José padl s horečkou, takže se nám ještě víc pokynů "ztrácelo v překladu". Pak přišla na řadu naše zkouška. Zvukaři docela koukali, že jsme pohrdli jimi připravenými mikrofony. Ale akustika v divadle je dobrá, nemáme důvod zvučit, uhrajeme to. Cože? Máme zkoušet Bajdyš? To muzikanti z hlavy neumí a noty s sebou nemají, takže to vypadá, jak to vypadá, nakonec si to tanečníci zazpívali.
Po obědě máme v hotelu zase chvíli pauzu, tak vyrážíme nakupovat. Pak se rychle oblékáme a jedeme se do divadla fotit, na focení mají dorazit místní papaláši v čele s rektorem univerzity (univerzita ten festival pořádá). Nadáváme jako špačci, protože do divadla máme odjíždět už v 15:30, přitom vystoupení začíná až v sedm. Kolem páté jsme se začali konečně fotit, zatím jen každý soubor zvlášť, pak všechny soubory dohromady, přidali se vedoucí... Rektor nakonec nedorazil. Pak se ještě chvíli zkoušelo, když už nebylo co dělat. Na vystoupení měl každý soubor asi půl hodiny času. Na samotném začátku ale ještě měl najednou být nějaký společný úvod. Aha, tak on se ráno zkoušel i začátek, nejen závěr. Po společném závěru publikum tleskalo ve stoje, pak začaly oficiality, publikum se začalo nudit a odcházet.
Večeři jsme měli v hotelu někdy po jedenácté večer, protože program, který měl trvat asi dvě a půl hodiny trval samozřejmě tři a půl. Na hotelu nás po večeři čekalo hlavně balení věcí, protože na sedmou mámě naplánovaný odjezd směr Aguascalientes. Měli jsme sice jet už v jednu ráno, ale ukecali jsme to na tu sedmou. Domluva bez Josého byla vůbec dost těžká. Mimochodem, celý den bylo počasí na prd, konečně jsem chtěl jít k bazénu a ono si zrovna prší...
Stav marodky: Elka, José.
Na sobotní ráno nám všem vystupujícím organizátoři naplánovali mši. Ostatní účastníci ze silně katolických latinskoamerických zemí z toho byli jistě velmi nadšení, než tak však my. Ale tak holt, to musí být, tak jdeme. Samozřejmě se jde v krojích. Na mši má přístup i běžná veřejnost, i když je tentokrát vyloženě jen kvůli festivalu. Zástupce každého souboru dokonce musí pronést požehnání, vyslali jsme Terku a Josého. A taky se k oltáři nosí nějaké dary, toho se ujali Jirka a Maruška. Dary nám naštěstí připravili organizátoři festivalu, takže žádná trapná chvilka nenastala. Bohoslužba byla asi i docela zajímavá, jen my jsme nerozuměli ani slovo, takže nám nezbylo, než si jen stoupat a sedat. V kostelech tu vůbec nemají varhany, místo toho hrají mariachi na housle, kytary a trubky, což je daleko lepší - takové veselejší.
Po kostele bylo až do oběda volno a po obědě ještě chvíli taky. Takže byl čas na náš tradiční program - spánek, nakupování, bazén. Kolem šesté jsme se přesunuli na náměstí Plaza Juaréz, kde nás čekalo asi hodinové vystoupení. Pódium už známe, zvukař nás taky zná, není potřeba nic zkoušet. To by byla idylka, kterou nemohlo zhatit nic, než počasí. Při pohledu na nebe jsme uzavírali sázky, jestli program alespoň stihne začít, než začne pršet. Varovali jsme pořadatele, že jakmile začne pršet, balíme nástroje a běžíme do sucha, přeci jen máme svoje nástroje rádi. Začali jsme, hráli jsme asi 15 minut, museli jsme si držet klobouky, aby nám neuletěly. Pak už se z drobného kapání stal déšť a my jsme dostáli svým "výhružkám".
Domluvili jsme se, že pokud nám přesunou mikrofony na zastřešené pódium, budeme pokračovat, nepršelo zase tak moc. Čtvrt hodinky jsme přesunovali mikrofony a kabely, museli jsme se obejít bez odposlechů. Po krátkém přerušení se tedy pokračovalo dál a my jsme svůj hodinový program dojeli do konce. Mimochodem, šatnu jsme měli sice na chodbě, ale na chodbě nějaké federální budovy, kterou hlídali policisté se samopaly, takže jsme se vůbec nebáli, že by se nám něco ztratilo. Na konci vystoupení už nám pomalu začínaly odpadat holky, nejspíš to bylo vlivem únavy.
Po vystoupení byl v programu zase nějaký společenský večer. Moc se nám na něj nechtělo, plánovaný přesun do hotelu byl napsaný až na 2:00, ráno v 9:00 pak zkouška v divadle. Ale zase tam byla večeře. Tady nás Mexičani trochu vypekli. Vždycky zelená omáčka bývala pálivější než červená. Marek s Jirkou se jako první přesvědčili o opaku, my ostatní jsme to pochopili z jejich dávících se výrazů a opocených tváří. Takže červené jen pár kapek, zelená dneska naopak nepálí skoro vůbec, i když kolem ní Jalapeños taky prošly. Následovala mexická diskotéka, kterou jsme nějak přetrpěli, nebyla moc nálada na tancování. Nakonec jsme oslavili trojitý svátek a kolem jedné odjeli do hotelu.
Stav marodky: Lída; Lenka a Katka odpadly při vystoupení.
V pátek ráno po snídani měla být zkouška na pódiu na náměstí Plaza Juaréz, ale vzhledem k tomu, že jsme ji stihli už večer, čekalo nás volné dopoledne. Někteří ho strávili spánkem, jiní nakupováním, další třeba ležením u bazénu, ale většina se vydala na domluvený výlet do místní ZOO. Nebyli bychom ale v Mexiku, aby všechno fungovalo na první pokus, byli jsme nejdřív dovezeni do botanického parku. Po menší vzpouře organizátoři a řidič pochopili, že kvetoucí rostliny sice mohou být pěkné, ale my prostě chceme žirafy! Zoo byla rozdělena do částí podle kontinentů, zdejší fauně silně dominovaly antilopy. Možná pro případ, že by jim nezbyly finance na krmení pro lvy. Zajímavá byla expozice exotických ptáků, kde se k nim dalo dostat až na dotek (kdo se nebál klovnutí a hlídače). Terce se dokonce povedlo donutit jednoho z papoušků říct její jméno. Jinak tam měli již zmíněné žirafy, lvy, pakoně, lamu, medvěda, antilopy... Je to taková útulná ZOO, ještě trochu menší než v Jihlavě.
Po obědě nás nechali ještě chvíli odpočívat, pak jsme ale zase začali spěchat, abychom následně dlouho čekali. Tanečníci si prý potřebovali ještě něco zkusit na jevišti (jako kdyby to nemohli zkusit už večer, když jsme tam byli), takže jsme odjížděli z hotelu už chvíli po třetí hodině, samozřejmě oblečení v krojích. Zkouška proběhla rychle, takže jsme zase rychle naskákali do autobusu a přesunuli se na místo, kde bude začínat průvod. Jen škoda, že jsme tam dorazili už hodinu a čtvrt před začátkem. Bylo to na takovém dost rušném náměstí, kolem jezdila spousta aut, takže tam byl dost smrad. Docela se mi začínají líbit evropské emisní normy, měli by to tady taky zavést. V plánovaných 17:30 opravdu průvod odchází z náměstí. Nemají tady tak dobře pojištěné zastavení dopravy, takže průvod čeká na přechodu, až padne zelená. Za chvíli nastává první leknutí - před průvodem místní rozhánějí holuby. Střelbou! Po třetím výstřelu už si zvykáme a přestáváme se lekat. Jinak je průvod stejně dobrý, jako vždycky - pořád se zastavujeme, lidi si nás fotí, ti odvážnější se jdou vyfotit s námi. Některé obličeje jsou nám povědomé z vystoupení na univerzitě.
Průvod končí na náměstí Plaza Juaréz, kde bude večer vystoupení - super, nemusíme nikam jezdit. Takže čekáme v šatně nebo někde venku, ochutnáváme jídlo v místních stáncích - třeba výborné hot-dogy (tři za $25) nebo kukuřičné placky, které vypadají jako bramborák, jen jsou hrozně sladké.
Vystoupení. Na pódiu se střídají čtyři soubory (my a Mexičani z Yucatánu, Severní Kalifornie a Tamaulipas) v desetiminutových blocích, každý jde celkem třikrát. Kapely nestojí přímo na pódiu, ale na dvou samostatných pódiích na bocích. Zvukaři se docela nadřou, na jedné straně se hraje, na druhé se chystají další, a tak pořád dokola. Ve volných chvílích se družíme v šatně. Místní borci chytají holky do lasa a zkouší to učit naše kluky. Po vystoupení lehnout a spát.
Stav marodky: Lída
Den absolutně mimo předtištěný plán. Ráno jedeme do nějaké základní školy, vystupujeme opět v jejich venkovní tělocvičně pod plechovou střechou. Vzhledem k předchozím zkušenostem se nezdržujeme zvučením. Trochu ty děti lituju. Dětičky sedí na zemi nebo stojí vyrovnané ve dvoustupech podle tříd. A přímo před nimi sedí banda nějakých důležitých papalášů, pak tam taky běhá pár lidí s foťákem, takže děti nemůžou nic vidět. Když se po asi půlhodinovém vystoupení jdeme fotit a podepisovat, honí nás průvodci, že ještě někam pojedeme. Nechápeme, tohle nebylo v programu ještě ani dneska ráno. Docela neradi opouštíme ty nadšené děti s připravenými poznámkovými bloky. Jedeme na zdravotní fakultu univerzity. Místní se prý dozvěděli o našem včerejším "fenomenálním" úspěchu, tak to chtějí taky vidět. A tahle fakulta je od ostatních docela vzdálená, je totiž přímo u nemocnice. Studují tu budoucí zdravotní sestřičky, všechny mají fialové uniformy, které vypadají jako pyžamo. Dostávají k tomu i tu růžovou rtěnku? Kluků tady je asi stejně jako holek na informatice na VUT. Po vystoupení (Kalamajka, Kola) nás můžou roztrhat. Už máme docela hlad, jedeme konečně na hotel.
Po obědě máme chvíli volno (hurá), na čtvrtou je potom naplánované natáčení reportáže pro televizi. Jen se zatím neví, co bude televize chtít, takže muzika stojí ve čtyři v krojích na recepci připravená, tanečníci jsou připravení na zavolání. Už to vymysleli, chtějí pět párů. Zhruba půl hodinky čekáme, až se všichni oblečou. Mezitím se bavíme s lidmi, co právě dorazili do hotelu, jsou to dvě české tenistky, s nimi dvě Slovenky, chorvatka, srb... Prostě docela zajímavý národnostní mix, který se bude účastnit místního turnaje. Popravdě, ty holky docela koukaly, když se ubytovaly v hotelu v Mexiku a potkaly tam dalších 30 Čechů. Proběhlo i nějaké to focení.
Tanec pro televizi (Horácká kola) jsme natočili na první dobrou, pak jsme ještě hráli nekonečný podkres pod rozhovor, který poskytovali Bohouš s Josém. Zvolili jsme táhlé písničky bez zpěvu, abychom je nepřeřvali.
Nakonec ještě přiběhl náš hostes Fabian, jestli by nám nevadilo, kdybychom měli ještě večer zkoušku na zítřejší večer. Při pohledu do tištěného programu bylo jasné, že jinak by byla zítra ráno, takže jsme raději souhlasili a zítra budeme moct spát. Na jakémsi náměstí je veliké pódium, z každé strany je další malé pódium pro muziku. Lezeme na jedno z nich a stavíme mikrofony. Zvukaři jsou tady daleko profesionálnější, než kdekoli jinde doposud. Jeden stojí za mixem, dva se motají kolem nás, mají očíslované kabely, ví, na co se používá jaký mikrofon, a co je nejdůležitější: Píšou si to! Zatímco my zvučíme, tanečníci hledají v podlaze cokoli, o co by se mohli zranit (především kovové sponky) a snaží se tyhle vady odstranit. Po zvukovce ještě následuje společná zkouška jakéhosi společného závěru. Uvidíme, jestli to k něčemu bude. Pak už konečně jedeme na večeři, máme docela hlad (22:00). Zítra ráno máme volno, tak se na to jdem vyspat.
Stav marodky: Míša F.
První bod tištěného programu - snídaně - platí. Zato s odjezdem na vystoupení na univerzitě už to tak jisté není. Nejdřív to vypadá skoro na půl osmou, pak se odjezd posouvá na půl devátou, nakonec vyjíždíme v 8:40, což bylo i v původním plánu. Máme udělat zhruba desetiminutová vystoupení na čtyřech fakultách místní autonomní univerzity, bude to taková reklama na hlavní festivalový program, který bude od pátku do neděle. Mají nám sem dodat basu. Když bydlíme v tak pěkném hotelu a vozí nás autobus, který má všechna skla vcelku, mohli by mít i dobrý kontrabas. Chyba lávky, donesli zase Tololoche. No, na tohle už se fakt smyčcem nedá hrát vůbec, docela naštvaně jim (přes Josého) vysvětluju, že jsme chtěli kontrabas a ne tohle. Ok, bere si to zpátky, že donesou něco jiného. Mezitím zjišťujeme, že na právnické fakultě mají zrovna něco lepšího na práci, takže vystoupení pro ně nebude. Ale přidají nám jedno navíc hned v té budově, kde zrovna jsme, přímo před bufetem. OK. Stále nemáme kontrabas, takže náš připravený program - Muzikantská selanka a Bajdyš padá, místo toho bereme dvě písničky a Horácká kola. K tomu ještě José říká nějaké informace. Je docela fajn nic nedělat a jen koukat, jak ostatní vystupují, to bych mohl dělat častěji :).
Donesli další basu tololoche. Změny oproti původnímu: světlá barva, bílé místo černých strun, kobylka už není úplně rovná, ale zatlačit na smyčec se na prostředních strunách nedá. Zvuk připomíná utlumené skřipky. Nevím, co nechápou na slovu kontrabas. Ještě, že neumí česky... Dalších pět vystoupení teda hrajeme bez basy, beru si od Hanky housle, stejně jí je blbě ještě víc než mě, a hraju s Jirkou kontry, občas někdo přidáme i první dobu, takže basa tolik nechybí. Jo, čtete dobře, měli jsme mít čtyři, ne šest vystoupení, ale asi si špatně spočítali fakulty, mají jich najednou pět, na jedné z nich je ještě i univerzitní rádio, tak hrajeme živý vstup do rádia.
Po obědě máme mít až do večera volno, tak tu jednu fakultu navíc docela rádi přežijeme. I tady na univerzitě se s námi pořád někdo fotí, což je fajn, přeci jen zdejším studenti (a hlavně studentky) už nejsou malé děti, ale spíš naši vrstevníci.
Před obědem jedu s našimi dvěma průvodci a s Josém do místní hudební školy pro basu. Už to se mnou asi nevydrželi, tak mě nechají vybrat. Markovi vyhrožuju, že pokud nebude basa, dovezu violoncello. Mají basy, dokonce tři (a pět čel)! Zkouším tu, co je prý jediná kompletní, hraje to, dá se na to hrát smyčcem v pohodě, beru. Jejich smyčec a kalafunu jim nechávám, mám lepší. Ještě tak půl hodiny vyřizují papíry, my se fotíme s místními učitelkami. Pak naskakujeme do auta (na auto) a jedem do hotelu.
Ještě cestou na oběd do hotelu jsme se dozvěděli, že úplně volno nebude - čeká nás večerní vystoupení na další vysoké škole (Universidad La Salle Victoria). Tentokrát to ale bude fakt vystoupení, nejen "reklama" někde na plácku mezi budovami fakulty. Máme nachystat 45 minutový program. No, že by se nám to nějak líbilo, to ne, těšili jsme se, že se vyspíme, naložíme do bazénu... Naštěstí jsme jim alespoň vysvětlili, že fakt nepotřebujeme tam být tři hodiny předem kvůli zkoušce, že stačí hodina, abychom se v klidu nazvučili. Tak jo. Vystoupení je ve velké hale. Vypadá to jako tělocvična, ale zároveň i přednáškový a nebo koncertní sál. Jsou tu velké šatny, hurá! Zbyšek zapomněl na hotelu košili, tak si půjčuje mojí. Já si půjčuju Pepovo bílé tričko. S červeným šátkem, kloboukem a vestičkou vypadám trochu jako gay. Jinak je tahle "letní úprava kroje" docela příjemná, jen moc nedrží šátek (potřebuje límec), ale ocenil bych to spíš venku, než v klimatizované hale. Zvukaři se s prostorem perou docela statečně, ale zkuste nazvučit tělocvičnu, kde se i tlesknutí třikrát vrátí. Program nakonec trval asi hodinu dvacet, měl úspěch, ale při zdlouhavých závěrečných oficialitách už začali lidi odcházet. Večeři jsme měli taky tam - tacos, na jehle pečené maso, na to omáčky (červená a zelená - nemohli jsme se shodnout, která pálí víc a která míň), cibule, koriandr, nakládaná cibule (s Jalapeños), Jalapeños, ananas, limetka. Sladké limonády nesměly chybět. A pak už konečně hurá na hotel. Pozitivní je, že tohle vystoupení mělo být zítra, tak ho aspoň máme z krku.
Informace pro Guinessovu knihu rekordů: Tento den jsme tancovali Horácká kola (s točí se) celkem šestkrát. Tolik Coca-Coly, co jsme vypil za dosavadní pobyt v Mexiku nevypiju za celý rok.
Stav marodky: Lída. A já bych si taky lehnul, ale nemůžu...
Snídani opět dostaneme s sebou. To asi bude stejná jako včera, takže hned po ránu bereme útokem hotelovou kavárnu, pekárnu přes ulici i obchod vedle ní. Autobus už na nás čeká před hotelem, jen řidiči ještě někde spí, protože jeli do Querétara přes noc. Chvíli na ně čekáme, pak konečně nakládáme kufry. Nějak jsme to naložili svépomocí, pak přišel pan řidič a celé to přeskládal tak, že se mu tam vešlo o jeden míň. Vyrážíme. Průvodci zatím nejsou moc sdílní, za chvíli ale přichází Bohouš s deskami, kde je přesně rozepsaný náš program až do 20. října, na některá vystoupení jsou dokonce vypsané i konkrétní tance. Víc nás ale zaujala jiná věc: jídlo máme většinou v hotelu, pokud není přímo v místě vystoupení. A pak taky samotné slovíčko HOTEL. Bohouš uklidňuje emoce, že to prý bude nějaká ubytovna. Tak uvidíme. Autobus je pohodlný, jede se po dálnici, to těch 550 km snad přežijeme v pohodě. Chvíli po začátku cesty slavíme Vildovy narozeniny zpěvem "Vilda má narozeniny", musím mu ale trochu zatřást sedačkou, aby to nezaspal. Dort si dáme, až někde zastavíme. Aspoň použijeme ty plastové krabičky, ve kterých je snídaně.
Zastavili jsme dřív, než jsme čekali, asi 160 km od Querétara. Bylo nám divné, že autobus jede do kopce i z kopce dost pomalu. Vypadl válec? Turbo? Spojka? Blbne převodovka? Nebo snad brzdy? Za chvíli zastavujeme a je jasno. Teče voda z chladiče, což nějak ovlivnilo i brzdy - autobus brzdí, i když nemá. Řidiči se to snaží opravit na zastávce u dálnice, částečně se jim to asi i povedlo. Mezi tím se u nás zastavilo policejní auto, policista si s řidičem přátelsky potřásl rukou, vytáhl nějaký papír, opsal si SPZ a ještě něco, ještě párkrát se na sebe usmáli a odjel. Pak jsme přejeli na nejbližší odpočívadlo, kde jim prý někdo pomůže. Chvíli čekali, pak se v tom vrtali a jezdili dokola po parkovišti. Nevypadalo to, že by někdo přijel. My jsme jedli dort, pak jsme navštívili místní restauraci. Mají tady funkční WiFi, tak můžeme třeba napsat nebo zavolat domů. Jedeme dál. Opět šnečím tempem, i když o něco rychleji než před tím. Ještě jednou zastavujeme na zastávce, řidiči jen něco překontrolovali a pak už jedou normálně. Že by to fakt opravili? Na začátku vypadali bezradně jako Pat a Mat.
Za chvíli zase zastavujeme, prý 40 minut pauza, řidiči si musí dojít na oběd. Přijde nám to zbytečné, vždyť jsme stáli skoro pořád a už máme dvě hodiny zpoždění. Nakonec se pauza ještě trochu protáhla, obsluha ve fastfoodu s kuřecími hamburgery, kam jsme se nahrnuli skoro všichni, byla typicky mexicky pomalá. Ale jídlo dobré za dobrou cenu (například dvojitý burger s jalapeños + hranolky + pití za $82, tedy asi 130 Kč). Cestou pak už uděláme jen jednu další zastávku asi 180 km před Ciudad Victoria. Kdo po cestě nespal, ten mohl sledovat postupně se měnící krajinu. Popravdě, každých 100 km to vypadalo úplně jinak. Hory sopečného původu, pak jiné vzniklé vrásněním, potom písek, nakonec krajina jak z Pána prstenů. A taky docela zvláštní palmy. Docela nás zaráží, kolik půdy se tu neobdělává. Podél téhle cesty snad vůbec žádná, i když to asi možná vůbec nejde. Zato je to tu samý lom.
Přijíždíme do Ciudad Victoria (s dvouapůlhodinovým zpožděním) a všechny nás docela žere myšlenka, kde budeme bydlet? Bude to ubytovna? Terce by se docela líbil skleněný mrakodrap. Při průjezdu kolem hotelu Holiday Inn se v autobuse ozývá "Prosím, zastavte tady!". Někteří se tomu smějí, ti ostatní jsou zklamaní, že jsme nezastavili. Za chvíli se blížíme k hotelu Hampton Inn by Hilton. Ti, co se před tím smáli, teď říkají, že se řidič ztratil a půjde se zeptat na cestu. Zastavujeme. Znovu se rozjíždíme, abychom se otočili, přece nebudeme po vystoupení obcházet autobus. Už při rozdávání karet od pokojů začínají holky hystericky ječet radostí. Když pak na pokojích zjišťujeme, že jsou velké, je v nich žehlička, masážní sprcha a spousta dalších věcí, které člověk sice nepotřebuje, ale jsou rozhodně fajn, jekot neustává. Večeři máme taky v hotelu, některé dámy to vzaly vážně a oblékly šaty. Po večeři se jde spát.
Stav marodky: Odrovnaných včerejší klimatizací je víc, mimo jiné já, ale vzhledem k tomu, že není vystoupení, se tento ukazatel dnes nesleduje.
Hotel teď máme sice super, ale moc si ho neužijeme. O půl deváté ráno máme sraz u recepce a jedeme na vystoupení. Snídani dostaneme do ruky. No, snídaně nikde, tak si dáme aspoň kafe v kavárně. To je snad prvně, co si můžeme vybrat, jestli espresso, capuccino, laté... Prostě není jen sladké kafe ve várnici nebo Americano pro všechny. Dojeli jsme do školy, za chvíli za námi dorazil náš průvodce Viktor a dovezl lavici na Kováře a snídani (toustový chleba se šunkou a sýrem, jablko a dost chemicky chutnající limonády). Vystupujeme v nějaké výběrové škole, program trvá asi 40 minut, se všemi prostoji mezi tanci a průvodním slovem se tak dostáváme na nějakých 50 minut. Po vystoupení se na nás opět vrhají děti s připravenými tužkami a bloky, rozdáváme podpisy, fotíme se. A snažíme se před nimi utéct. Někteří si začínají nosit vlastní propisky, protože je to rychlejší, než si brát od každého dítěte tuž zvlášť a zase jim je vracet.
Po vystoupení nás paní ředitelka vede do počítačové učebny, kde je pro nás nachystáno pohoštění. Spousta tradičních dobrot, které pro nás navařily přímo učitelky školy. Ochutnáváme úplně všechno. Ne každému tedy sedí všechny chutě. Na jednotlivá jídla se můžete podívat v albu Jídlo v Mexiku na Facebooku, hledejte jídla s popisem začínajícím "Navařily nám paní učitelky". Pak jsme jeli do hotelu, až do čtyř jsme měli volno. Někteří vyrazili na prohlídku města, jiní nakupovat, ostatní zůstali v hotelu a třeba spali. Já jsem se vrhl na opravování překlepů tady na blogu, pak jsem spal taky.
Ve čtyři jsme vyrazili na vystoupení do další školy. Trochu jsme se divili, proč vystupujeme ve škole v pět odpoledne, ale prý tady děti mají výuku rozdělenou na dopolední a odpolední blok. No, když jim to tak vyhovuje... Cestou do školy řidič trochu bloudil, ale nakonec ho asi ten půlmetrový Ježíš na kříži, co má na okně, dovedl na správnou cestu. Vůbec tenhle řidič vypadá divně, přemýšlíme, na čem jede. Ale zase řídí dost dobře (nebrzdí prudce, vyhýbá se dírám, nedrncá). Do školy jsme dorazili asi čtvrt hodiny před plánovaným začátkem vystoupení, takže moc času na oblékání nebylo. Jeviště (hřiště se střechou z vlnitého plechu) je tu trochu z kopce. Ještě ani za pět pět nezačali stavět zvuk, když jsme tu techniku viděli, řekli jsme jim, ať už ho ani nestaví, že to uhrajeme, vlastně stejně jako ráno. Pepa říká, že jsme byli (ne)nazvučení pomalu nejlépe, co zatím slyšel (místní zvukaři to opravdu moc nedávají). Program máme stejný jako ráno. Pak nás opět poslali do počítačové učebny na pohoštění, tam jsem zapomněl fotit, ale stejně nebylo moc co. Tacos, tuňákový salát, šunka, sýr, fazole a sladké limonády. Počítačová učebna vypadá jak u nás před deseti lety - CRT monitory, na počítačích nálepka Pentium 4. Sníme, co se dá, a jedeme vystupovat.
Docela nás překvapilo, že jsme dojeli na stejné místo, odkud nás včera vyhnal déšť, včera se mluvilo o přesunu na nějaké zastřešené parkoviště nebo co. Vcházíme do areálu kláštera a opravdu je tam velká zastřešená plocha, která by mohla být parkoviště, na ní stojí včerejší pódium v trochu modifikované podobě (nejsou tu zvlášť pódia po stranách pro dvě muziky), jako šatna jsou tu stejné stany za pódiem. I zvukař je stejný, jen nesedí za diváky, ale vedle pódia. No, to ho chci vidět, jak tady něco uslyší. No, s pomocí tanečníků a Josého jsme nějak zvládli nazvučit, podle mě i docela dobře. Vystoupení mělo trvat 20 až 25 minut, myslím, že jsme tak o deset přetáhli. Obzvlášť populární jsou tady řemeslnické tance, hlavně Ševci a Kováři, takže je zařazujeme, kde se dá. Kromě toho samozřejmě předvedeme ještě milostné tance, Kalamajku, Třasák, muzika si něco zazpívá, aby se tanečníci stihli převléct, a celé to uvádí José mluveným slovem ve španělštině. Po nás vystoupily ještě soubory z Ekvádoru a Panamy. Muzikanti z Panamy vypadají hrozně vtipně - jsou to takoví tlustí, spokojení černoši, mají volné košile s barevnými knoflíky a srandovní klobouky.
Po vystoupení jdeme na večeři do blízkého kulturáku, zároveň tam vracíme půjčený kontrabas a stojany. K jídlu máme něco jako český bramborový guláš. Jen není tak hustý, asi v něm vůbec není cibule, za to je v něm o to víc česneku. K tomu rýže a pečivo, které chutná jako normální český rohlík! Loučíme se s pořadateli a jedeme do hotelu balit a spát, ráno nás čeká přejezd do Ciudad Victoria, což je nějakých 550 km na sever.
Ještě poznámka na konec: řidič nás dneska docela odrovnal klimatizací, tak uvidíme, jak nám bude zítra.
Stav marodky: Pepa.
Ráno po snídani (zase v osm) jsme se rozloučili se Sašou (Alejandrem) a Ariadnou (to byla naše druhá hosteska, asi tady ještě nebyla zmíněna), dostali od nás nějaké dárečky, my jsme naskákali do dalšího autobusu a vydali se na cestu. Náš cíl je město Santiago de Querétaro, zkráceně Querétaro, což je asi 260 km po dálnici. V autobuse nás hned na první pohled zaujal kříž, co měl řidič uprostřed okna. Holt někdo si na zrcátko věší plyšové hrací kostky nebo Wunderbaum, tenhle tam má půlmetrového Ježíše. Asi tam budou hodně věřící. Na cestě, kterou jsme zvládli jen s jednou čurací pauzou, jsme zase viděli krásnou krajinu. Tedy alespoň ti, kdo nespali. Do města jsme dorazili dost brzo, už asi kolem půl druhé jsme vystupovali z autobusu. Mají tu pyramidu, třeba se na ní podíváme, nahoře je ještě zbytek chrámu! Vysadili nás poblíž nějakého velkého kostela, ve kterém byla zrovna mše. Přijeli jsme brzo, ještě není hotový oběd, tak máme 20 minut rozchod. Oběd nás trochu zklamal. Od porcelánových talířů se opět přesouváme na polystyrenové tácky a plastové příbory. Ale co, jídlo je dobré - rýže, fazole (Vilda zase remcá), mleté maso a taky trhané kuřecí. Tortilly donesli, až když jsme to snědli, takže nic. Můžeme si přidat! Až jsme to snědli znova, donesli nakládané Jalapeños. Tak nic, příště. U toho kostela, kde jsme před tím měli rozchod, budeme v 7 večer vystupovat. Fajn, dobrá informace, už tam začínají stavět pódium.
Z oběda jedeme do hotelu. Vlastně ani nevíme do jakého. Hotel Impala nás dost příjemně překvapil. Super vybavení, pomáhali nám nosit kufry, máme dokonce dvě karty na jeden pokoj, funguje tu WiFi... Co víc si přát? (záchod bereme jako samozřejmost) Chtělo by to trochu větší pokoje, přeci jen máme všichni vyloženě obrovské kufry. Ale co už, hlavně, že máme postel. Chvíli poležíme a o půl páté jedeme na zvukovou zkoušku. V 16:35, po pár minutách čekání v hale, volám, kde všichni jsou. Aha, jede se až v celou, jen mi to nikdo neřekl. Nevadí. Ve výsledku se jede až ve čtvrt na šest, protože nastaly zmatky v počtech lidí a objednali málo taxíků. Stejně o nic nejde, dojeli jsme na místo a zvukaři stále staví pódium a aparát. Měli jsme jet o hodinu dřív než tanečníci, aby se všechno stíhalo. Jen kvůli prostojům se odstup smrskl na 15 minut a než jsme se dostali na pódium (až ho postavili), tanečníci už tam byli taky. To jsme ani nemuseli jezdit napřed. Aspoň jsem si vyzvedl kontrabas. Pozor, luxus! Celý kontrabas, má hradrový futrál, je k němu smyčec (francouzský - na nic) a i kalafuna! A dost dobře zní. Je i taková hezky omlácená, popraskaná, prostě vypadá tak, jak má používaný kontrabas vypadat Takže v 18:15 konečně zvučíme. Zvukař to prvně zkouší všechno najednou, ale má v tom takový zmatek, že mu to brzo zatrhneme a jedeme hezky po jednom. Ještě ke všemu umí jen španělsky, takže musíme přes Josého, ten zase nezná terminologii audiotechniky, takže domluva je složitá. Nakonec to teda nějak dopadne, i když ideální to není. Jdeme se převléct, jdeme už druzí.
Program začíná vystoupením místních. Po asi čtvrt hodině začíná pršet. My po chvíli, když už to nevypadá, že to bude jen pár kapek, odnášíme nástroje do stanu (šatny) za pódiem a čekáme, co se bude dít. Čekají i pořadatelé. Prší čím dál víc, zvukař asi nebude zrovna nejšťastnější, když mu prší do beden a mikrofonů a jeho poskoci jsou v nandávání igelitů dost pomalí. Za chvíli to balí i místní soubor. My jasně říkáme, že v dešti hrát nebudeme, bojíme se o nástroje. A možná ještě víc o tanečníky, ti by se na tom kluzkém pódiu zabili. Čeká se dlouho, na chvíli přestane pršet, aby za chvíli (po utření pódia) hned zase začalo. Stojíme v šatně s ostatními účinkujícími a hrajeme "Prší, prší" a další písně k tématu. Pomalu se začíná mluvit o tom, že se program zruší. Po půl hodině deště (20:15) je rozhodnuto, program se překládá na zítra. Což se nám moc nelíbí, protože jsme měli mít volný večer, takhle budeme mít za den tři vystoupení. Převlékáme se, nosíme věci do autobusu. O půl deváté už neprší. V devět je večeře. Kdo by to byl řekl, že budeme mít v Mexiku denně špagety? K tomu pečené kuřecí a spousta zeleniny. A sladké limonády. Jedeme na hotel. Škoda těch zbytečně zabitých asi pěti hodin, kdy jsme mohli spát, ale holt když nepostaví zastřešené pódium... Dobrou. Teda ostatní dobrou, já píšu tohle.
Stav marodky: Míša F., Lenka.
V sobotu ráno nás čekala cesta autobusem do Tulancinga, takže o co jsme ve čtvrtek klesli, to teď nastoupáme. Jelo se samozřejmě až po snídani. Místní se trochu poučili a zásobili se větším množstvím jogurtu. Pro mě ale vypadala zajímavěji kombinace špagety + kuřecí něcojakogordonbleu. Po snídani se vyrazilo. Ale ne přímo. Abychom měli nějakou tu kulturu, zastavili jsme se do archeologické lokality El Tajín. Krása. Je to o něco rozsáhlejší komplex, než Teotihuacán, hlavně je tu podstatně více staveb, hlavně tedy nejrůznějších pyramid. Bohužel se na ně nedá vylézt, vůbec se dovnitř nedá jít skoro nikam, takže člověk jen chodí okolo. Vstupné je opět pro studenty (ISIC) zdarma, ostatní platí $59, což rozhodně stojí za to. Jen kdyby nebylo takové vedro. Při procházení této památky jsme taky ještě sledovali průběžné výsledky voleb. Komplex jsme prošli docela rychle, abychom si stihli dojít na záchod (zdarma, prkýnko, toaletní papír, čisté - nechápu, myslel jsem, že to je nemožné) a najíst se, nebo aspoň nakoupit něco na cestu. Nebo vůbec nakoupit nějaké suvenýry v místních stáncích. Z El Tajínu jsme odjížděli chvíli po jedné, takže s obědem jsme v Tulancingu ani počítat nemohli, dorazili jsme tak v pět.
Ubytovali jsme se ve stejném hotelu, v jakém jsme bydleli už před tím, jen se nám změnila čísla pokojů. Chvíli odpočinek po cestě a zase se jelo vystupovat. Tentokrát žádná velká hala, ale prostranství mezi "falešnými" kolejemi zdejšího muzea železnice. Šatnu jsme měli v nějakém přednáškovém sále, takže konečně byla pro nás adekvátně velká. Trochu horší byl zvuk. Zvukař měl málo mikrofonů, ještě méně stojanů na ně a linkový Jack kabel měl jen jeden. Ten jsem ochotně přenechal Jirkovi a nacpal jsem pod struník basy bezdrátový mikrofon zabalený v ručníku. Tak si uvědomuju, že vysílačku jsem na base vlastně nikdy neměl. No, nakonec jsme to nějak nazvučili, ale vzhledem k tomu, že nás pan Brtník zase vyhnal ze zadní strany jeviště až za repráky, tak to docela vazbilo. Opět jsme vystupovali s dlouhým programem (hodina a půl), ve kterém je snad úplně všechno kromě skřipáckých skladeb (Tuše, Beranovské polky). Obrovský úspěch měla závěrečná Horácká kola, Čí je to louka široká jsme zahráli dokonce dvakrát (6 slok). Vůbec na tohle vystoupení přišlo fakt hodně lidí, to jsme nečekali. Řekl bych, že všech 500 židliček bylo plných a ještě dost lidí stálo. Já jsem zvolil rychlý úprk do šatny, ale ne všem se to povedlo, takže někteří pak rozdávali fotky a podpisy jako o závod. Ještě tu máme jeden zajímavý poznatek: po tom, co začal trochu zlobit bezdrátový mikrofon, se všichni za normálních okolností dlouho mluvící papaláši velice rychle uklidili z pódia :)
Po vystoupení jsme se převezli do hotelu a odtud odešli pěšky do taneční školy na večeři (jako vždycky). Už při příchodu jsme slyšeli nějakou muziku, a ono jo - pořadatelé už tam tančili. My jsme ještě zašli nahoru se najíst - jídlo výborné jako vždy (maso, zelenina, rýže, pudink, pečivo, kafe, čaj), pak se někteří vydali družit, unavení a "nemocní" spát a pár nerozhodnutých jen tak stálo na balkoně. Pak jsme se tedy nějak dohodli, že místní naučíme pár našich tanců (takže budeme hrát) a pak půjdeme taky spát. To bylo asi tak jedenáct večer. Zahráli jsme jednu sérii, vrátili (opřeli do kouta) kontrabas tololoche [tololoče] (lidový nástroj podobný kontrabasu, o trochu menší, bez stavitelného bodce, nylonové struny, poloviční hmotnost, oni na něj nehrají smyčcem - skoro to nejde) a šli spát. Abych to neměl tak jednoduché, všichni moji spolubydlící odešli hned po večeři (ne, že bych taky nechtěl, ale muzikant má holt těžký život a nějaké povinnosti) a usnuli. Tvrdě usnuli. Klepání nezabíralo, telefony vypnuté. Naštěstí nechali otevřené okno. Mluvením je ale taky vzbudit nešlo. V kapse jsem našel bonbony, co Věra rozdávala u příležitosti svého svátku. A věřte tomu nebo ne, dobře mířený kousek cukru dokáže probrat i mrtvolu :)
Stav marodky: 0.
Začalo to jako vždycky. Opět snídaně, pak ale hned po snídani zvuková zkouška na večer. K snídani JOGURT? To tu ještě nebylo. Jenže Mexičani ho jí trochu jinak než my - používají ho spíš jako omáčku (jestli jen na sladké pečivo, nebo si do toho namáčejí třeba Nachos, to nevíme), ne jako samostatné jídlo, takže ho měli docela málo (tak 3 až 4 litry) a na všechny se nedostalo. Naštěstí byly na výběr i jiné věci, takže nikdo hlady netrpěl. A hlavně ten čerstvý pomerančový džus - ten se nedá srovnat s tím, co si kupujeme u nás v supermarketech. Večerní vystoupení (opět hodina a půl) bude v obrovské hale, možná lépe řečeno na zastřešeném náměstí. Možná ten prostor slouží jako tržnice, nevíme. Pódium bylo super, rovné dřevěné desky pro tanečníky, vzadu velký vyvýšený stupínek pro muziku. A to byl problém. Pan Brtník tvrdí, že muzika za tancem ruší vizuální dojem z vystoupení, takže by měla stát na boku nebo někde, aby nebyla moc vidět. Po asi půl hodině marných pokusů o nazvučení se na boku (zpětná vazba, odraz, bez odposlechů) jsme se konečně přesunuli na ten připravený stupínek, kde byly i odposlechy, přímo pod ním končil párák (takový ten tlustý kabel, co svádí všechny linky do mixu), přestala nám vazbit basa - prostě všechno ideální. Samozřejmě se tenhle přesun neobešel bez nějakého toho dohadování a argumentačních přestřelek, ale prostě "nejde nazvučit" bylo dost silné. No, konečně jsme to nějak dodělali a zpocení naskákali do autobusu.
Odjeli jsme do nějaké školy, kde jsme v době příjezdu měli už asi hodinu vystupovat. No, zvuková zkouška se holt protáhla, ale co, stejně, jako my pořád na něco čekáme, i oni počkali na nás. Ve škole na nás tedy čekalo asi 500 dětí, viděl bych to tak na první stupeň základky. A taky tam byl zvukař s naprosto šílenou technikou. Mikrofony orezlé a stojany mu držely jen v jedné poloze, při jakémkoli pokusu o změnu polohy se to rozpadalo. Ale hrálo to docela dobře, jak podotkl náš hostes Alejandro, zvuk byl lepší, než ráno na té zvukovce. No, to bude asi tím, že to nebylo tak nahlas. Odehráli jsme asi dvacetiminutový blok a pak se na nás sesypaly děti. I mě s basou totálně zatlačily do kouta. Po rozdání víc než stovky podpisů a pár fotkách jsem i já začínal volat o pomoc a nejradši bych se viděl v šatně. Nakonec se mi povedlo uniknout, i když cestou se se mnou ještě pár lidí vyfotilo.
Ze školy jsme vyrazili autobusem užít si ten půlden volna. Další vystoupení totiž bylo až v osm večer. Jeli jsme na pláž do města Tuxpan (asi hodina cesty). Chvíli to vypadalo, že řidič vůbec neví, kam jede, že za chvíli skončí i ta cesta, které už se ani nedá říkat silnice, ale nakonec jsme se najednou objevili přímo na pláži! Hned se k našemu autobusu sjely všemožné stánky a taky přiběhla babka nabízející lehátka. Asi už tu mají po sezoně, na pláži kromě nás byli asi jen další tři koupající se lidi. Nechápu, 33 °C, voda taky tak (teplejší, než Vodní Ráj vevnitř). A docela vlny, takže jsme měli o zábavu postaráno. Tím, že jsme jeli na výlet, jsme se dobrovolně vzdali oběda ve škole. To nám ale nějak nevadilo, jeden ze stánků nabízel ovoce - celé kokosy, mango, ananas. Třeba kokosák za $35 (35 mexických pesos - max. 60 Kč) servírovali tak, že nejdříve odsekli špičku a dali k němu brčko. Po vypití mléka kokos rozsekli, vyndali dužinu a v jedné půlce skořápky předali zpět zákazníkovi. Mango za $25 oloupali, nakrájeli a na přání ještě posypali chilli, solí a pokapali limetkou. Co přesně dělali s ananasem nevím, ale taky vypadal moc dobře. Každopádně z jednoho kokosáku a jednoho manga jsme se docela dobře naobědvali i dva. Po pláži poblíž stánků běhalo ještě asi pět psů, kteří se živili vyjídáním zbytků kokosu ze skořápek. Vypadali celkem zdravě, asi jim kokos svědčí. Na pláži (a hlavně v moři) jsme pobyli dvě hodiny, pak hurá domů.
Stavili jsme se do hotelu, abychom si mohli přemáchnout plavky a pak už se zase jelo na vystoupení. Začít jsme měli v osm, ale opět zapracovalo již tradiční zpoždění, takže jsme začali ve 20:30. Dohodli jsme se ale, že plánovaný konec ve 21:30 dodržíme. Ona stejně po nás vystupovala nějaká místní rádoby hvězda, a té by se nechtělo čekat. Dokonce si přímo na pódiu nechala postavit soukromý převlékací box. A taky si na ten stupínek, kde jsme před tím byli krásně nazvučení, postavila svojí kapelu, takže jsme se tam už nevešli a byli jsme opět odsunuti na bok jeviště a za bedny. Takže se opakovalo to, co bylo na ranní zvukovce, jenže tentokrát naostro. Něco jsme slyšeli s půlvteřinovým odrazem, něco vůbec, něco až moc, něco vazbilo. K tomu se ještě přidala absence Jirky, kterého skolil delší pobyt na slunku. S vypětím všech sil a uší jsme to teda nějak zahráli, k našemu překvapení asi i docela dobře, protože diváci nakonec tleskali ve stoje. A pak přišla hvězda. Samozřejmě ne hned, i když měla všecko nachystané, začala až v deset, my jsme se mezitím převlékli, ale řekli jsme si, že se na tu hvězdu musíme podívat. Teda prvně to byl kůň. Pak jí kostým koně sundali, Alejandro (náš hostes) podotkl "she looks like a very cheap slut". Na další písničku si jako sukni oblékla jakousi pyramidu, o píseň později si narazila ještě něco na hlavu. No hrůza. Radši už jsme jeli do hotelu. Cestou jsme se zastavili pro pár piv, která jsme si pak vzali k bazénu.
Když jsme dorazili, u bazénu už někdo hrál na kytary. Super, uděláme si fajn večer a ještě máme i muziku. Někteří, kdo chtěli a uměli, i tančili. O nezapomenutelný okamžik večera se zasloužil José, když slečnu (nebyla od nás), která ho vyzvala k tanci, po pár taktech hodil do bazénu. Sebe taky. Možná jí předem varoval, ale to nám, španělsky nemluvícím, zůstane utajeno. Každopádně, slečna nevypadala, že by jí to nějak moc vadilo, nějak extrémně moc oblečená taky nebyla, takže si trochu vyždímala tričko a tančila vesele dál. A tak se sedělo, tančilo, zpívalo a povídalo až do té doby, než všichni odešli spát.
Stav marodky: Jirka (večer).
Už tradičně nás čekala v 8 snídaně, takže jsme vstávali tradičně v 7:30. Naštěstí jsme šli večer "brzo" spát. Po snídani jsme museli vyklidit pokoje a naložit se do autobusu směr Poza Rica. Podle navigace to není cesta ani tak dlouhá (150 km), jako spíš zdlouhavá (3 a půl hodiny). Když k tomu člověk ještě přidá obrovské množství příčných prahů, které tu jsou snad před každou křižovatkou, moc se nám do autobusu nechtělo. O to příjemnější bylo potom zjištění, že Mexičani postavili novou dálnici, kterou ještě ani nemám v mapě. A ty výhledy... Když člověk jede z Tulancinga, které leží ve výšce asi 2180 metrů do města Poza Rica, kde je průměrná nadmořská výška 60 metrů, a ještě cestou přejede nějaké kopce, řeknu vám, to jsou panorámata. Po cestě bylo taky super sledovat, jak se mění rostliny. Místo agáve, opuncií a kaktusů se postupně začaly objevovat listnaté lesy, banánovníky, nebo třeba kokosové a jiné palmy. Další šok byl šok teplotní. V Tulancingu jsme si užívali nějakých 22 °C a bylo nám dobře, tuhle teplotu jsme si udržovali i v autobuse. No a v Poza Rica bylo asi 33 °C a skoro 100% vlhkost - prostě tropy.
Chvíli jsme jezdili po městě, než jsme dojeli k hotelu. Z okna autobusu se nám celkem líbil hotel Paris, ale bydleli jsme nakonec přímo naproti němu v hotelu San Francisco. Pokoje byly celkem dost malé, ale nějak jsme se tam nacpali, horší je ta všudypřítomná vlhkost. Pouštíme klimatizaci a jedeme na oběd do místní školy. Na chodbě kousek od jídelny zrovna probíhalo jakési očkování, podle nápisů okolo nejspíš proti žloutence typu B. Když jsem poprvé viděl ty stříkačky, říkal jsem si, že budeme jíst v nějakém protidrogovém centru. Docela zajímavá, asijsky vypadající kuchyně - maso se zeleninou a rýží - hurá, ani fazole, ani tortilla! A pak tradá na zkoušku do parku. Venku byl hic až nám někteří skoro omdlívali, ale přežili jsme, i když ze všech lilo. Pak nás čekala chvilka na hotelu (sprcha), obléct do krojů a v 8 večer vystupujeme. Mysleli jsme si, že se na večer ochladí, ale chyba lávky, teplota spadla jen asi na 28 °C, vzduch jako v prádelně zůstal. Tentokrát nás čekal dlouhý program, skoro na hodinu a půl. Ale vzhledem k tomu, že ti před námi byli trochu ve skluzu, zkrátili jsme to asi na hodinku a něco málo. Pak jsme odjeli na večeři. Spousta špaget (dva druhy omáčky), maso (BBQ), jakási čínská polévka (slabší vývar) s rýžovými nudlemi... Prostě bylo z čeho vybírat. Po večeři samozřejmě na hotel a spát.
Stav marodky: 0.
Vstávání na snídani v 7:30 nebylo zrovna ideální, ale co bychom pro děti z místních škol neudělali. Dětičky dorazily na hřiště v hojném počtu, jen nechápu, proč nás zase hlídali tajní a ještě spousta dalších normálních na stadionu, anebo "koncert pro děti s policajtem s brokovnicí u vchodu jsem ještě nehrál". Odehráli jsme zhruba stejný program jako večer, tentokrát nebylo potřeba se oblíkat na slavnostní zahájení ani ukončení, takže jsme počkali až do vystoupení. To se docela hodilo, rána jsou tu chladná.
Každopádně, před "vyprodaným" stadionem se hrálo moc dobře!
Hráli jsme poslední, na konci za námi přiběhlo na pódium ještě pár lidí z ostatních souborů a za zvuku Ódy na radost ve španělštině se mávalo vlajkami. Atmosféra jako po vyhraném hokeji, super, to z českých jevišť skoro neznáme. Že se pořád s někým fotíme, to už asi ani nebudu zmiňovat. Dnes za námi přiběhla reportérka místního rádia Ultra, která po nás chtěla říct nějaký jejich pokřik. I té jsme vyhověli.
Po vystoupení nám byla sdělena změna plánu, a to že vystoupení na Metropolitan University Tolacuya nebude ve čtyři, ale pokud možno už v jednu. Takže oběd bude až potom, máme odvystupovat hodinu a deset minut. Vzali jsme útokem stánek s pizzou, abychom pak neměli hned hlad. A jelo se asi 90 km do města Tolacuya. Tohle vystoupení (začalo 14:30) nás vyloženě nebavilo. Nebylo na něm ani sto diváků, malý prostor, zvukař naprosto k ničemu... K tomu ještě dva ze sedmi muzikantů "mrtví". Tohle vystoupení jsme si vyloženě přetrpěli (aspoň jsme ho zkrátili jen na 40 minut, stejně nebylo pro koho hrát). Pak jsme jeli na oběd do hlavního areálu univerzity. Řízek! K tomu špagety carbonara s jakýmsi zeleným (pálivým) nádechem. A samozřejmě salát, dezert, voda, pečivo - co si račte přát. Po obědě nás přijal sám rektor univerzity ve své kanceláři, předaly se oficiální dary, udělalo se pár fotek, pustili nám propagační video, rozloučili jsme se a jeli zase hodinku a půl domů. Cestou jsme viděli krásnou krajinu - roviny, hory, lomy, agáve nebo nízké mraky pomalu se převalující přes hory.
Večeře původně měla být v osm, ale kvůli plánovanému loučení se souborem z Panamy se posunula na půl devátou (až dovystupují). Následovat měl společenský večer. No, od nás z muziky stejně neměl skoro kdo hrát, kromě Terezy a Jirky večeři vynechala i Hanka, ostatním se nechtělo (basa bez nazvučení stejně nehraje). Tak jsme na Panamu alespoň ze slušnosti čekali. Když ani ve 21:45 nedorazili, sbalili jsme se a šli do hotelu. Někteří spát, jiní řešit svoje problémy a já třeba psát tenhle text. Zítra ráno přejíždíme do Poza Rica de Hidalgo. Bude to asi klimatický šok, přesuneme se o 2100 výškových metrů směrem dolů. Podíváme se k moři? Dobrou!
Stav marodky: Zbyšek, Jirka, Tereza.
Rána jsem se trochu bál. V 7:30 byla snídaně (lívance, ovoce, housky), což je docela brzo, ale dá se. Po snídani následoval průvod, což byl důvod mých obav. Jako basista tak nějak z principu nesnáším průvody (kdo se s tím má tahat?), a ještě ke všemu jsem měl dostat půjčenou basu. Náš hostes Alejandro (operní zpěvák a vedoucí místní muziky) se mnou zašel do hudební školy pro kontrabas. Dostal jsem cosi, co je o něco menší než 3/4 kontrabas, nemá to nastavitelný bodec, má to nylonové struny v barvách naší trikolóry a skoro rovnou kobylku. Jako jediné zásadní plus lze zmínit váhu - vzhledem k tomu, že tahle basa je jen z jednovrstvé překližky, váží asi tak půlku toho, co standardní kontrabas. Tohle všechno se taky dost podepisuje na zvuku, který prostě skoro není - vyřešeno snímačem. Smyčcem na to asi nikdo nikdy nehrál (chápu proč, skoro to nejde).
Vyrazili jsme do průvodu. To, co jsme viděli, jsme nikdy neviděli. Po cestě stáli občerstvovači rozdávající balenou vodu, ale to není to hlavní. Po celé cestě stála prakticky souvislá řada lidí, hlavně tedy dětí z místních škol. A každé dítě mělo v ruce vlaječku jednoho z účastníků festivalu (Mexiko, Kolumbie, Panama, Bolívie, ČR). Prostě atmosféra, jak když se vrací do města hokejisti z vyhraného mistrovství světa. Průvod trval asi hodinu, pak jsme se ještě půl hodiny fotili. Potom hurá do hotelu, až do oběda, který byl ve dvě, jsme skoro všichni spali.
Po obědě (kuře, špagety, paprika, pařená zelenina) muzikanti vyrazili na zvukovou zkoušku, takže jsme zjistili, že vystupujeme na fotbalovém hřišti. Na pódium jsme se dostali s půlhodinovým zpožděním, ale to tak nevadí. Zvukař v nás opět vidí Iron Maiden, ale na to už jsme si asi zvykli. Něco málo jsme zkusili, hlavně, jak zní basa se snímačem. Na zkoušce bylo docela teplo, sluníčko pálilo. Po zvukovce jsme se vrátili na hotel, abychom za hodinu jeli zase zpět na hřiště. Ostatní mezi tím nakupovali nebo spali.
Vystoupení začalo zhruba na čas, plus mínus deset minut, začínala být docela zima. Docela dost zima. Tribuna byla nacpaná k prasknutí. Všichni jsme se museli zúčastnit slavnostního zahájení i ukončení, takže to pro všechny kromě těch nejnemocnějších znamenalo asi tři a půl hodiny v kroji. A byla čím dál větší zima a rosa. Na řadu jsme šli až čtvrtí, takže jsme měli spoustu času přemýšlet nad tím, že jsme unavení a že máme už docela hlad. Vystoupení nabralo skluz hned po slavnostním zahájení, protože než se vykecali všichni důležití, bylo skoro osm. Bylo jasné, že se večeře v devět 100% nestihne. Na tomhle vystoupení už se nás taky dotkla únava a všechny další nemoci. Zbyšek a Katka se neúčastnili vůbec, Jirka to odehrál jen tak tak a ještě v sedě, ihned po naší části sedl do taxíku a jel na hotel, na zakončení nečekal. Na večeři jsme se dostali až asi v jedenáct, spát jsme šli kolem jedné.
Trochu jsme si vzpomněli na Uzbekistán, protože tenhle den ráno jsme dostali bodyguardy - federální policisty v civilu, s kolonou autobusů na stadion jezdil policejní doprovod. A ti dva tajní s námi chodili pomalu i na záchod. Jediná činnost, kterou vzdali, bylo nakupování bot.
Stav marodky: Zbyšek, Katka.
Překvapení číslo jedna: V 7:10 nás přišel vzbudit Bohouš, že už přijel autobus a tak teda máme vstávat. Tak teda dobře, do osmi jsme sbalili kufry a vyhrabali se z pokojů. Vyfotili jsme se snad se všemi, kdo tam ještě byli, naskákali do starého autobusu a kolem deváté jsme dorazili dolů do centra města. Snídaně nebude? Asi ne... Čekáme na nový autobus, nějak nemůže trefit nebo co. Tak nám ještě ředitel festivalu koupil kafe v místní kavárně. Protože byl ještě čas, takticky jsme vyběhli do pekárny nakoupit nějaké buchty na snídani. Autobus přijel. No, skoro jsme ani nečekali, že bude vypadat tak dobře. Snídaně bude, máme hromadu balíčků na cestu (tak asi dva na osobu). Balíček obsahuje fruko, nějaké ovoce, pro které nemáme české jméno, sladkou tyčinku a housku (šunka, čerstvý sýr, rajče, jalapeño). Jedem.
Asi hodinu, možná déle jsme se motali po Mexico City, než jsme konečně dojeli na nějakou dálnici. Cestou jsme se dozvěděli, že se stavíme na pyramidy, tedy navštívíme komplex Teotihuacán. Docela nás zarazila cena vstupného: Studenti (ISIC) neplatí nic, ostatní $59 (asi 100 korun) - takže pozitivní překvapení. Jedním slovem NÁDHERA! Postupně jsme vyšplhali na Pyramidu Slunce a Pyramidu Měsíce. Výhled je úžasný, vůbec má to místo takovou velkou energii. Jen příštím generacím moc nedoporučuju snažit se 65 metrů vysokou pyramidu vyběhnout. Plíce astmatika docela trpěly, a ještě tam v těch 2370 metrech je přeci jen trochu řidší vzduch (jako tady všude). V areálu je spousta prodejců suvenýrů, se kterými je skoro nutnost smlouvat. Nabízejí různé stříbrné (fakt) přívěsky, různé věci z obsidiánu... Já tam ukecal sombrero na poloviční cenu, a to jsem se moc nesnažil. Jen tak mimochodem musím ještě zmínit, že si zpěvačky dali na vrchu pyramidy zkoušku a tanečníci tamtéž udělali hromadnou zvedačku. Popojedem. Popojeli jsme kousek ke kruhovému objezdu, jehož střed byl plný kaktusů a agáve. Všichni se fotili s kaktusem, sombrero se usadilo snad na všech hlavách. Už konečně zas jedem.
Někdy k večeru, ještě za světla jsme dojeli do města Tulancingo de Bravo (2180 m n. m.), chvíli jsme jezdili po městě. Najednou autobus zastavil před docela fajn hotelem. Stojíme v koloně, říkali jsme si. Ale ne, fakt tam bydlíme. Najednou místo postele a dvou přistýlek (plážových lehátek) máme dvě manželské postele, koupelnu na každém pokoji (záchod má prkýnko a toaleťák nám doplňují dvě roličky denně), televizi, skříň, telefon, wifi... Prostě obrat o 180 stupňů. Pak přišla večeře. Normální večeře, žádné fazole, žádné tortilly. Prostě brambory, kuřecí maso, spousta zeleniny, salát, kafe, čaj. A pak hned spát, když už máme tak krásnou postel!
Rána po párty jsou krušná. Aby ne, ti nejskalnější to prý zabalili kolem sedmé ráno.
Hlavní vystoupení se konalo na obrovské slavnosti v San Pedro. Kromě velkého zastřešeného pódia tu byla spousta restauračních stanů, stánků, pouťových atrakcí a dalších nezbytností. Celou akci bedlivě hlídala asi třicítka policistů. Snad v každém stánku tam měli jakési mole. Přesně nevíme, co a na co to je, zcela určitě se to jí. Je to jakýsi prášek nebo až pasta mající různé příchutě (sladké, slané, pálivé, víc pálivé). Asi se to používá jako základ do těch jejich omáček, těžko říct. Ale abych nepředbíhal...
Dnešní příspěvek je taková malá sonda do toho, jak to tady na festivalu v Milpa Alta funguje. Tento den byl pro takto detailní popis vybrán zcela náhodně bez jakéhokoli předchozího plánování, příspěvek byl psán průběžně celý den, tj. když jsem psal začátek, konec byl ještě daleká budoucnost.
Původní plán zněl: v 8:30 být na snídani v krojích, v 9 odjezd, v 10 vystoupení v kostele. Oběd někde ve městě, zkouška, průvod, vystoupení asi v 18:00. V 16:00 máme být v krojích.
A jak to bylo ve skutečnosti?
Tohle tedy byla krátká ukázka toho, jací jsou Mexičani výborní organizátoři. Zítra ráno odjíždíme na další festival do města Tulancingo. Trochu doufáme, že tam bude organizace lepší, na záchodech budou prkýnka a toaletní papír, teplá sprcha bude samozřejmost a třeba tam bude i mobilní signál. Stejně tak budeme rádi, pokud tam elektřinu bude zajišťovat normální elektrická síť a ne dieselagregát (který čas od času někdo vypne). Jen se trochu děsím, co tam dostanu za basu, tady v Milpa Alta nasadili laťku dost vysoko, když mi půjčili asi úplně novou polomasivní 4/4 basu ze Strunalu (Made in Czech Republic).
Stav marodky: Moňa.
Konečně jsme se mohli trochu víc vyspat (i na těch plážových lehátkách). Snídaně (míchaná vejce s bramborem, fazolová brča, ovoce, tortilly, sladké pečivo) byla "doma", takže jsme nemuseli letět nikam do školy. I kolem odjezdu pak byly docela zmatky, tak jsme vyrazili na procházku po okolí našeho bydliště. Ve výšce 2600 metrů nad mořem (tak vysoko bydlíme) roste spousta kukuřice, kaktusů, opuncií, agáve nebo aloe. Poučení do života: už nikdy nebudu trhat opuncie holou rukou! Kousek nad námi je nějaká škola v přírodě, tak jsou tu všechny pole označená, dokonce tu někdo chová i husy a pštrosy :). Po vycházce jsme odjeli do města (samozřejmě ne hned).
Vypadalo to, že na všechno bude fakt hodně času. Dojeli jsme asi o půl jedné, Mexičani teprve stavěli pódium a plachtu nad hledištěm. Takže jsme se vydali do města nakoupit nějakou vodu, toaleťák a přesvědčili jsme Josého, aby šel s námi už asi potřetí zkusit koupit SIM kartu místního operátora. Tentokrát to konečně vyšlo! I když paní za pultem prvně někam musela zavolat (z mého telefonu s už jejich SIM kartou), aby se zeptala na tarify a jak se to dělá. Hurá, konečně to vyšlo. Podle mého vzoru se koupily ještě další 4 simky. Pak už to šlo docela rychle, tak 3 minuty na každou, ale ta první půlhodina byla šílená. Stavba pódia probíhala pomalu, tak jsme měli ještě chvíli rozchod, tak jsme zaskočili do pekařství pro spoustu výborných koláčů za málo peněz (4 veliký za 25 pesos). Jiní nakoupili spoustu ovoce a jiných dobrot.
Pak už se začalo konečně něco dít - autobus nám dovezl věci. Podle velikosti pódia jsme se rozhodli, že se přeci jen necháme nazvučit - to fakt neuřveme. A tím nastal problém číslo jedna. Když jsme se rozhodli dát na půjčený kontrabas snímač, po povolení strun spadla duše. Majitelka basy to skoro obrečela, když nás viděla, jak dloubeme cosi uvnitř. Uklidnili jsme ji tím, že už jsme to několikrát dělali (ha ha). Nakonec se asi po půl hodině boje povedlo. Po zvukové zkoušce po nás ještě chtěli, abychom hráli hymnu festivalu. Řekli jsme "proč ne" a šli si stoupnout k jejich notám. Pohoda.
Pak přišel na řadu průvod. Obešli jsme asi blok nebo dva dokola, bylo to dost z kopce a do kopce, takže se prý nedalo moc tancovat. Aspoň, že hrát se do kopce dá. Při návratu z průvodu jsme z dálky zaslechli hymnu festivalu. No, tak jsme zase něco nestihli, nevadí. Na vystoupení jsme se radši na místo nachystali už půl hodiny předem. Zvukař naši muziku pojmul trochu jako rockový koncert, takže basu jsem slyšel dvakrát - jednou přímo a pak ještě odraz. Po vystoupení opět spousta fotek, předání dárků a mohlo se jet domů.
Domů jsme dorazili asi v 11 večer, čekala nás večeře. Tortilly s dvěma druhy masa, k tomu možnost nalít si navrch cokoli (pálivé nebo hodně pálivé), spousta zeleniny. K tomu zase voda se šťávou. Po vydání jídel se za pultem pomalu chystal DJ. Ještě jsme si na chvíli stihli zahrát a naučit přítomné hispánce Kominíčka, Kadlátka, ale i normální valčík a polku. A pak začalo disco. Vypila se spousta tequily. Někdy kolem půl druhé jsem šel spát (což není nijak pozdě, vzhledem k tomu, že teprve ve čtvrt na jednu jsme začali hrát). Co jsem se dozvěděl z vyprávění, tak se ještě chvíli tancovalo, až to DJ vypnul, začali hrát Kolumbijci a přidal se i někdo od nás.
Ještě večer jsme se dozvěděli, že nás ráno čeká další vystoupení ve škole. A tak proč ne, aspoň máme jistotu, že bude snídaně. Snídaně před vystoupením - opět míchaná vejce, k tomu fazolová omáčka, tortilly, sladké pečivo, tradiční káva (chutná jinak než naše, je už od výroby oslazená) nebo čaj. Ve škole jsme odehráli stejný program jako včera. Stejně tak Mexičani i Kolumbijci (už nám z toho [Andarele andarele] fakt hrabe).
Publikum šílelo jak čtrnáctileté fanynky na koncertě One Direction. Když jsme odcházeli z šatny (učebna biologie), děti byly drženy na schodech a jen ječely, když někdo prošel kolem. Vzpomněl jsem si, jak kdysi Petr Rychlý měřil v pořadu Natočto úspěšnost klipu podle toho, jak moc nahlas publikum ječí.
Pak jsme se vydali na výlet autobusem do centra Mexico City. Cesta probíhala vcelku rychle, tou dobou nebyl provoz. Viděli jsme hlavní náměstí, katedrálu (vstup zdarma), s jídlem to vypadalo všelijak, tak jsme někteří čas na rozchod místo na aztéckém trhu (kde byl mimochodem docela smrad ze všech těch kadidel) strávili v nejbližším McDonald's. Mimochodem, Cheeseburger tu stojí 20 pesos, což je o trochu víc než u nás, BigMac menu vyšlo zhruba stejně. Pak se opět projevila totální organizační neschopnost místních. Nějakou dobu jsme chodili odnikud nikam, pak začalo pršet, tak jsme se schovali na poštu a aspoň koupili známky. Následně jsme se přesunuli do jakéhosi domu umění, ale protože tam nebyly zrovna jednoduše přístupné záchody, vzali jsme útokem kavárnu v obchoďáku SEARS naproti. A pak jsme dlouho na něco čekali. Protože ve městě zrovna probíhala nějaká vzpomínková studentská demonstrace, nemohl pro nás autobus přijet až k obchoďáku a museli jsme dojít my k němu. A pak jsme ještě dlouho čekali, protože se někdo ztratil (ne od nás).
Cestou zpátky jsme se chtěli ještě zastavit v Milpa Alta, že si něco nakoupíme, ale cesta opět trvala skoro čtyři hodiny, takže jsme byli rádi, že jsme stihli večeři v devět. A pak jsme šli spát. Ostatní soubory sice chtěly, abychom zase večer hráli, ale řekli jsme si, ať si hrají sami, když jsme na ně museli čekat. A tak jsme šli spát už asi v deset.
Dostali jsme jiný autobus. Kratší, mladší řidič, nemá prostřelené přední sklo (ale zase dvakrát boční). Na snídani jedeme zase do školy. Tentokrát nám ji dokonce dají už před vystoupením a nebude to balíček. Máme míchaná vejce se šunkou, k tomu fazolovou omáčku (která na první pohled vypadala jako puding), jalapeños, pečivo, jogurty, banány! Vystoupení začne, až budeme oblečení. To taky není nejhorší nápad, stejně máme zase zpoždění. Na našem programu jsou tance Nezbedná holka, Ševci, Tkalci, Mlynáři a Pivo. U dětí (asi tak první stupeň) máme úspěch. Po nás nastupují Mexičani a na závěr Kolumbijci. Z jednoho jejich tance už nám začíná trochu hrabat. Po vystoupení začalo davové šílenství. Nevíme, co na Markovi všichni vidí, ale ječící fanynky si pro něj zašly až do šatny a pak rozdával podpisy. Nakonec rozdávali podpisy snad všichni kluci. Nakonec se nám podařilo po rozdání desítek autogramů ze školy odjet.
Pak jedeme zase do nějakého divadla. Chvíli jsme si jen tak hráli před divadlem, pak oběd přímo tam. Smažené kuře, jakési špagety, fazolová omáčka (jiná), salát. Po obědě chvíli pauza a hurá zkoušet. Myslíme si, že je potřeba to nazvučit, ale pan Brtník říká, že to uřveme, tak snad jo.
V divadle bylo narváno. Vystupoval i hostitelský soubor a taky děti z tanečního kroužku, takže přišli asi všichni rodiče. Na našem programu byly tentokrát Skřipácké Tuše, Kalamajka, Horácká kola, zpěvačky si daly jeden blok písní sólo bez tance. Po vystoupení proběhlo už tradiční focení.
Po příjezdu domů jsme dostali večeři a pak jsme ještě chvíli jen tak hráli v jídelně. Naši tanečníci dokonce vytáhli do kola i lidi z ostatních souborů, takže byla celkem sranda.
Pár technických informací na konec: Elektřina v zásuvce v noci moc není, na záchodech už nejsou prkýnka a toaleťák si nosíme svůj. Teplá voda ve sprše je spíš otázkou náhody, místy nejde ani studená. Organizace je tady naprosto příšerná, nikdy se neví nic dopředu, a když už, tak se to pak stejně vždycky všechno tak o dvě hodinky zpozdí. Kolumbijci si myslí, že záchodů máme asi strašně moc, takže se občas zamkne jeden člověk v celé koupelně (řešíme to rázným bušením na dveře - chápou, že když je vyrazíme, nebudou se moct ani zavřít).
Stav marodky: Sara za pochodu, Michal, Elka.
V sedm odjezd? To si dělají srandu. O půl 9 máme vystupovat ve škole. Cestou se nám nějak zasekl autobus (lehl si na břicho), takže vystoupení bylo v 10. Bude někdy snídaně? Až po vystoupení. No, ale aspoň byla snídaně. Sladké pečivo se šunkou a sýrem? A tak proč ne. Publikum je tu ale super. Děti ječí radostí při každé zvedačce, pořád se fotíme a fotíme. Pak zase někam jedem.
A jedem dlouho, cestou párkrát zabloudíme. Pak se nám rozbil autobus a nejde to opravit hned. Dělíme se napůl a nastupujeme do autobusů ke Kolumbijcům a Mexičanům. Jedeme na univerzitu v Mexico City. Máme tu vystoupení v divadle. Prvně zkouška, pak prohlídka areálu školy. A prohlídka olympijského stadionu. Docela bychom něco jedli, ale prostě oni nám musí pořád vyprávět o těch reliéfech na zdech (José to přeložil jako murály). Konečně jídlo. Bageta ze Subway? Jsme si mysleli, že budeme jíst tradiční mexickou kuchyni. Tak jsme si aspoň zaskočili do nějakého stánku na Tacos se vším možným (fazole, Jalapeños, grilovaná cibule, chilli).
Divadlo bylo zaplněné asi z poloviny. Ale ještě minutu před plánovaným začátkem byli v hledišti 3 lidi. Naštěstí tady se nikdy na čas nezačíná. Diváci opět nadšení, takže fajn.
Trochu jsme doufali, že náš autobus se rozbil a už nepřijede. Bohužel, řidič to zvládl nějak opravit. Domů jsme dorazili zase někdy v noci, ten řidič je prostě k ničemu. Přemýšlíme, jak často asi mění spojku. Před posledním úsekem cesty jsme přestoupili do jiného (kratšího) autobusu, kdyby náhodou ten náš zase nemohl vyjet. Večeře (rozpečená houska s fazolemi a sýrem) a spát.
Stav marodky: Sara, Michal, Elka.
Jedem. Teda vlastně letíme! Po odjezdu z Jihlavy jsme ještě na benzínce u Humpolce nabrali našeho překladatele Josého s manželkou a jsme kompletní. V Praze na letišti nastalo šílenství kolem vážení kufru. Kdo byl přes limit, dával věci k někomu, kdo měl ještě rezervy. Každý kufr byl v průměru zvážen asi třikrát, nakonec jsme se do limitu vešli. Další velká zábava bylo odbavení (check in) v samoobslužném kiosku. Systém asi není úplně dělaný na skupiny po 30 lidech. Ale dobrý, prošli jsme pasovou kontrolou, chvíli počkali v hale a už se cpeme do letadla. Máme letět v 9:55, ve čtvrt na 11 se stále nic nehýbe. Asi v 10:25 konečně startujeme. Let do Paříže trvá chviličku, tady není o čem psát. V Paříži nás čeká "běh" snad přes celé letiště, naštěstí stíháme. U brány (Gate) se dají koupit nějaké sladkosti a pití, což se bude hodit. Dokonce je tam i WiFi. Nastupujeme do letadla. Všichni tam jsou včas, takže nechápeme, proč startujeme ve 14:45 místo ve 13:30. Možná to jsou ještě nějaké dozvuky stávky pilotů Air France, která včera skončila. Letíme. Dvanáct hodin nudy. Podávají se dvě jídla, vína je taky dostatek, takže se to celkem dá přežít. Při vystupování z letadla zjišťuju, jak jsme my Češi celkem čistotní - v ostatních částech letadla se válí po zemi spousta obalů, odpadků, drobků...
Nastává okamžik pravdy. Přiletěly s námi i všechny kufry? A bude na nás na letišti někdo čekat? To se dozvíme až za pasovou kontrolou. Hurá, kufry jsou všechny, jen jeden je trochu rozbitý, aerolinky za to berou zodpovědnost na sebe. Po průchodu kontrolou na nás opravdu někdo čeká! Tak hurá, nebudeme tady muset nijak bloudit. Ještě vyměnit peníze a přesun do autobusu. V Mexico City je právě něco mezi osmou a devátou večer. Podle navigace to do Milpa Alta je z letiště asi 40 km, takže nás čeká asi hodinka cesty. Chyba lávky, provoz je ve městě touhle dobou dost hustý a ještě ke všemu máme snad nejpomalejšího řidiče ve městě. Když se k tomu přidá fakt, že dlouhý autobus není na horských silničkách zrovna obratný (přeci jsem cca v 2500 m) - představte si, že jezdíte autobusem po horských silničkách někde v italských Alpách. I když už to několikrát vypadalo, že nejspíš vůbec nedojedeme, nakonec jsme v 1 ráno dorazili. Bydlíme v nějakém středisku, které snad patří pořádajícímu souboru. Velká jídelna, dřevěné budovy s pokoji. Přivítali nás tortillami s šunkou a sýrem. K tomu kečup a nakládané Jalapeños. Na pokojích jsme po čtyřech, i když původně jsou plánované tak pro dva (dvě postele vypadají spíš jako přistýlky nebo plážová lehátka). V naší budově jsou i záchody a sprchy, vždy 2+2, což pro asi 50 lidí, co tu bude celkem bydlet, není úplně hodně. Jdeme spát.
Do Mexika vyrážíme 30. září ráno. Hned, jak se bude něco dít, určitě to sem napíšeme. Zatím si můžete přečíst, jak jsme se měli loni v Uzbekistánu.
SKŘIPKY.CZ